Ve 30. letech minulého století se různé formy hry začaly přibližovat, také tím, že se zvětšoval okruh hráčů. Jako každá jiná hra, i nohejbal potřeboval vymezit, co se smí a co už ne. Proto přišly první nesmělé pokusy o vytvoření ustálené normy – pravidel. Ty první existovaly ve formě ručně psaných, pro svou popularizaci však nohejbal potřeboval důstojnější formu. Zatím nejstarším dochovaným strojopisem pravidel z turnaje jen ten z trampské osady Montana z roku 1940. Rozměry hřiště byly 9×18 m. Herní prostor nebyl definován, pouze byl stanoven rozměr 10×19 m, ve kterém nesměli být diváci. Čára podání byla ve vzdálenosti 5 m od sítě, síť měla výšku 90 cm. Neexistovaly podpěrné tyče sítě. Z fotbalu byla převzata břevna (dnešní sloupky sítě), losování míče a strany a hra celým tělem kromě rukou. Z tenisu bylo převzato provedení podání. První podání se při doteku sítě opakovalo, druhé však nikoliv. Z odbíjené bylo převzato blokování, zákaz doteku sítě a střídání hráčů na podání při jeho změně.
První skutečně tištěná pravidla nohejbalu vyšla o čtyři roky později od stejných autorů, Karla Kulhánka st. a Zdeňka Borkovce. Ta už, na rozdíl od předchozích, kromě dvojic uváděla i hry jednotlivců a trojic. V 60. letech si svá pravidla zpracovávaly jednotlivé okresní a městské komise nohejbalu, později svazy. Hlavní slovo měl pražský městský svaz, který svá pravidla (autor Břetislav Pták) rozšířil do celé republiky a přispěl tak ke sjednocení.
V roce 1970 vydalo nakladatelství Olympia brožurku Učební texty nohejbalu, která obsahovala tematické celky věnované historii, technice, taktice a pravidlům. Autorem prvních tří celků je Václav Kovanda, pravidla zpracoval Břetislav Pták. Nejvýznamnějšími změnami v historii pravidel nohejbalu byly změna výšky sítě, změna typu míče, změna velikosti herního prostoru, změna počtu dopadů míče na zem, zákaz dopadu míče mimo hřiště, změna velikosti pole podání, změna provedení podání, změna počtu náhradníků a změna způsobu počítání.
