Jsou sporty, u kterých je snadné zjistit, jakým způsobem se v dané zemi rozšířily. Vždy je však nesnadné stanovit, jak sportovní odvětví v mateřské zemi vzniklo. Snad je pro nohejbal krásné, že ani zde nelze stoprocentně určit přesnou dobu a místo vzniku. A pro kusé dochované podklady - především ve formě zaznamenaných vzpomínek pamětníků 20. let minulého století - se zřejmě definitivního rozuzlení nedočkáme. A tak existuje několik seriózních teorií, jak se nohejbal zrodil.
První a nejvíce preferovaná se váže pražské Letenské pláni, která byla počátkem 20. let minulého století doslova poseta stadiony a hřišti všech druhů sportů, včetně stadionů fotbalových klubů Slavia, Sparta a DFC Prag. Právě dorostenci různých odborů SK Slavia mezi řádnými tréninky na tréninkových hřištích v okolí stadionu zkoušeli různé hry. Inspirace měli dost, v těsné blízkosti se na hřištích kromě fotbalu (tehdy kopané) hrál volejbal (odbíjená) a tenis (lawn-tennis). Z této kombinace surovin Slávisté v roce 1922 namíchali koktejl nového sportu. Tenisovou síť nahradili lavicemi rozestavěnými kolem hřiště na kopanou. Později lavice nahradil provaz a vznikla hra s názvem „fotbal přes provaz“. Snahou tvůrců bylo, aby hra byla kolektivní a uplatnily se v ní prvky z kopané, zejména míčová technika. Mezi zakladatele patřili Josef Čapek, Josef Čtyřoký, Zdeněk Borkovec, Antonín Razesberger, syn skotského trenéra Maddena Jindřich, atleti Otto Vydra, Žák, Slabý, plavci Novotný, bratři Jesenští. Jiné prameny uvádí stejný rok ve vztahu k vršovickému fotbalovému klubu AFK, kde tuto hru měli předvádět bratři Otto a Jaroslav Bohatové.
V roce 1922 se nohejbal objevil i v Českých Budějovicích. Místní rekreační sportovci začali u železničního mostu přes řeku Malši nad Malým jezem hrát tzv. Bosou ligu – malý fotbal bez obuvi. I tady se začalo experimentovat s kopáním přes překážku. Zde jí byly nejprve natažené záclony, později provaz a nakonec volejbalová síť. Zajímavostí byla odlišná pravidla hry, zejména síť ve výšce 140 cm.
Druhá teorie směruje vznik nohejbalu k tehdejším trampským osadám. Nejvíce provozovaným sportem na osadních hřištích v té době byl volejbal, který do Československa pronikl v roce 1919. A říká se, že když se „volejbalistů“ z řad zejména fotbalistů sešlo méně a sundali síť o něco níže, nohejbal byl na světě. Jedním z takových míst byla osada Utah a zejména Montana na Berounce. Právě na Montaně totiž mělo chatu několik členů fotbalového odboru pražské SK Slavia a pocházeli odsud i nohejbaloví metodici, kteří stáli u zrodu prvních vydaných pravidel hry.
Třetí teorie opět cílí do Prahy na Letenskou pláň. V těsném sousedství fotbalového stadionu a hřišť dalších odborů SK Slavia byla i hřiště Spolku ku pěstování her české mládeže, ve kterém měl velké slovo sportovní metodik a experimentátor Josef Klenka. Ten stál u zrodu a propagace různých nových her pro mládež, včetně podbíjené (v českých zemích předchůdce volejbalu, kde míč mohl dopadnout mezi odbitími na zem). Není vyloučeno, že právě zde se při jednom z experimentů zrodil i nohejbal nebo se inspirovali mladí Slávisté.
Čtvrtá teorie pracuje s verzí, že nohejbal je prostě upravenou kopií již existujícího vzoru. V době „přednohejbalové“ totiž ve světě už existovala minimálně jedna nebo dvě příbuzné formy kopání míče mezi sebou a také přes provaz či síť. Těmito sporty jsou asijské Jianzi a Sepaktakraw. Sportovní nadšenci se mohli dostat k filmovým záznamům hry a vyzkoušet hru v praxi. Tak se také kolem roku 1930 inspirovali třeba bratři Mančalové, jinak házenkáři pražského Sokola Vinohrady, kteří hru zkoušeli u místní sokolovny nebo na Žlutých lázních.
Druhá varianta této teorie je vázána na nikoli příbuzný, ale nohejbalu velmi blízký sport – faustbal, též fistball. Tento sport provozovala v českých zemích už od konce 19. století zejména německá menšina. Je to vlastně třídopadový nohejbal, kde je však míč odbíjen úderem ruky (pěstí). Když si vezmeme, že hned vedle letenského SK Slavia měl svůj stadion fotbalový DFC Prag s německou komunitou, můžeme jen spekulovat i tomto vlivu na vznik nohejbalu.
Zpočátku průkopníci svému sportu říkali různě. Někteří měli tendence název utvořit spojením názvu jiných míčových sportů, ze kterých nový sport vzešel. Tak vznikl např. název football-tennis, který se mnohem později stal na mezinárodní půdě prvním oficiálním názvem nohejbalu. Jiní ale viděli jako nejbližší sport volejbal, a proto utvořili jazykově dost diskutabilní složeninu nohejbal. Prvenství názvu je připisováno žlutolázeňskému Aloisi Kožmínovi. Některá média si s názvem ještě nějakou dobu nevěděla rady, používala i názvy nohey-ball či nohejball. S názvem nového sportu měli problémy i někteří sportovní odborníci, ale rychlý rozvoj nového odvětví a zejména jeho oficiální uznání ve sportovní struktuře jejich připomínky smetl do historie.
