Patronem republikového finále soutěže ŽIJEME NOHEJBALEM je legendární Antonín Panenka (*1948), jedna z největších hvězd české sportovní historie. Ve své fotbalové kariéře jako československý reprezentant dokázal mj. v roce 1976 vyhrát mistrovství Evropy a o čtyři roky později bronz na stejné akci. V evropských pohárových soutěžích si došel v roce 1985 pro stříbro v Poháru vítězů pohárů. Další klubové úspěchy posbíral v československé a rakouské lize. Je členem Síně slávy českého sportu a za své sportovní úspěchy a vystupování byl vyznamenán státním vyznamenáním Medailí za zásluhy.
Už odmala se Panenka kromě fotbalu věnoval i nohejbalu. Potvrdil to i v rozhovoru pro publikaci 50 let Českého nohejbalového svazu.
Pane Panenko, jak jste se dostal k nohejbalu?
Hlavně díky mému staršímu bratrovi, který hrál fotbal i nohejbal. Tenkrát se hodně jezdilo na turnaje na osady. Nohejbal se mi líbil a s míčem jsem si rozuměl odmala. Když jsem viděl, jak krásná to je, začal jsem to zkoušet také. Hodně jsme hráli u nás v Nespekách a na osadě v Měsíčním údolí. Dokonce jsem si pak s bráchou zahrál pražskou soutěž na Žižkově.
Bylo pro vás těžší naučit se fotbal nebo nohejbal?
Fotbal jsem měl v krvi, začal jsem s míčem už asi od svých čtyř let. Měl jsem výhodu, že jsme měl cit v noze a navíc mi nedělala problém ani levá ani pravá noha. Byl jsem v podstatě použitelný na všechno. Je také pravdou, že v nohejbale jsem se nahlavičkoval daleko více než ve fotbale.
Na nohejbalových exhibicích jste hrával s dalšími velkými fotbalovými jmény. Kdo byl váš nejoblíbenější spoluhráč?
Žádného vyloženě stabilního spoluhráče jsem na nohejbale neměl. Pravdou je, že co pamatuji, fotbalisté toho v nohejbale nikdy moc nedosáhli. Fotbalisté jsou dobří v poli, ale síti jsou dost jaloví.
Kdo podle vás byl nejlepším nohejbalistou ze slavných fotbalistů, které jste poznal?
Když jsem byl dorostenec, v Bohemce hrál levé křídlo nějaký Uldrych. Vím, že chodil hrát i na Žluté lázně. Brácha mi říkal, že hrál výborně. Z těch fotbalistů, co jsem viděl hrát a zahrál si nohejbal s nimi, byl asi nejlepší Dušan Herda.
Další slavný fotbalista, nejlepší český kanonýr Josef Bican, dle svých vyjádření i činů nohejbal miloval stejně jako fotbal. Jakou přízeň nohejbal chová ve vašem srdci?
Ani se Bicanovi nedivím, nohejbal je krásná hra. A kde jsem ho všude hrál, bylo opravdu příjemné prostředí. Jen si trochu postesknu, že v mé době nebyla žádná konfrontace se zahraničím. Pamatuji se, že když jsem hrál ve vídeňském Rapidu a ukázal jsem klukům, jak se nohejbal hraje, byli hrozně leví.
Na některých akcích jste mohl vidět nohejbal v jeho vrcholné podobě. Co vám nejvíce utkvělo v paměti?
Hlavně dvě věci. Je neskutečné, co dnes kluci vzadu dokáži pochytat. Tvrdé smeče i technické míče, někdy i ve výskoku. Předpoklad je, že musí umět číst hru. A samozřejmě obdivuji výkony na smeči. Dříve to byla spíš taková překopávaná, pak začaly smeče, kraťasy, háčky za sítí. Dnes je to úplně jiné.
